Filmy žánru: Drama

Rozbouřené nebe (The High and the Mighty) 1954

Populární americký snímek Letiště, jenž vznikl podle bestselleru Arthura Haileyho, oživil na počátku 70. let zájem o katastrofické filmy. Následovala nejen volná pokračování (Letiště 75, Letiště 77 apod.), ale i obdobné snímky, v nichž bylo letadlo v nesnázích nahrazeno jiným dopravním prostředkem či situací (např. Dobrodružství Poseidonu, Skleněné peklo, Zemětřesení). Katastrofická dramata patřila k divácky nejoblíbenějším a většinou pečlivě dodržovala zavedená pravidla žánru (skupina lidí, jejichž soukromé problémy jsou nám na začátku ve zkratce představeny, se po barvitě vylíčené katastrofě nebo během ní snaží zachránit holé životy). Málokdo si v 70. letech uvědomoval, že podobná schémata byla ve filmu použita už mnohem dřív. Jedním z prvních katastrofických filmů bylo Rozbouřené moře (1954), natočené režisérem Williamem A. Wellmanem podle stejnojmenné knihy Ernesta K. Ganna. Děj se odehrává na palubě letadla, letícího z Honolulu do San Francisca, jež se po ztrátě jednoho z motorů dostane do problémů. Mezi pasažéry najdeme obvyklou pestrou směsici postav (rozvádějící se manželé, chvástavý divadelní producent, bázlivý playboy, výčitkami stíhaný atomový vědec, žena pochybné pověsti apod.) a v kokpitu letadla vedle sebe sedí nezkušený kapitán (Robert Stack) a jeho životem ošlehaný zástupce (John Wayne v typické chlapácké roli). Snímek Rozbouřené moře vznikl před 55 lety a je to na něm vidět. Nevyvaroval se několika technických nesmyslů (otevírání dveří za letu), ale i po tak dlouhé době zaujme. Spíš než napínavostí svého děje, která byla v době jeho vzniku určitě hlavní devízou, dnes upoutá zajímavým pohledem na počátky komerční aviatiky a hereckou účastí předních hollywoodských představitelů. Postavu malého chlapce, který bouřlivý let spokojeně prospí, vytvořil režisérův syn Michael Wellman. Skladatel Dimitri Tiomkin získal za svůj hudební doprovod Oscara.

Každému, co mu patří… (A ciascuno il suo) 1967

Za vraždou z vášně v přímořské vesnici odhaluje mladý profesor politický atentát.Každému, co mu patří začíná lovem, při němž je zastřelen záletnický lékárník Arturo Manno a jeho přítel, doktor Antonio Roscio. Zatímco maloměšťácké smýšlení chápe násilný čin jako vraždu z vášně, levicový profesor Laurana, ztvárněný charismatickým , vede pátrání na vlastní pěst jiným směrem. Laurana postupně rozmotává spletitou síť poměrů a intrik, které vesnici vládnou, a za na první pohled obyčejným mordem odhaluje politické pohnutky. Sám se přitom dostává do hledáčku atentátníků a podléhá nebezpečnému šarmu femme fatale Luise Rosciové, vdově po zavražděném Mannovi.Morální patron a klasik italského filmu, , získal za svůj snímek Každému, co mu patří cenu za scénář na canneském festivalu roku 1967. O čtyři léta později obdrží Petri Oscara za nejlepší cizojazyčný film s . Nedlouho nato, roku 1973, si už tentokráte z Cannes Petri odnáší hlavní cenu za snímek . Každému, co mu patří dobově zastupuje odvážnou kritickou sondu, namířenou nejen proti mafii a zkorumpovaným politikům, nýbrž také církevním představitelům.

Jakou barvu má láska (Jakou barvu má láska) 1973

Normalizační požadavky ovlivňovaly i milostné příběhy – jestliže je zažívali představitelé uvědomělé dělnické třídy, musely být optimistické. Pokud se ovšem přidala inscenační i vypravěčská topornost, výsledkem byl těžko stravitelný pokrm, jak je tomu v tomto filmu. Vypráví o tom, jak čistá a upřímná láska, která se rozhořela mezi televizním reportérem a inženýrkou z chemického závodu, může jedině povznášet. Je natolik příkladná, že film poskytuje jakýsi návod, jak by se zodpovědní lidé měli k sobě chovat, aby rodina byla opravdovým základem socialistického státu…

Svatej z Krejcárku (Svatej z Krejcárku) 1969

Žižkovská periferie se vždy vyznačovala svéráznými jedinci, ale i mezi nimi vyčnívala postavička naivního dobráka, jenž důvěřivě poslouchal své okolí, trpělivě snášel jeho ústrky. Sžil se s povětrnou ženštinou, namísto ševcoviny přijal práci závozníka. Avšak i jeho laskavost má své meze. Ve své době se jednalo o ambiciózní film, který však nenaplnil všechna očekávání.

Velké trápení (Velké trápení) 1974

V sérii dojemných i poučných dívčích románků, které vznikaly v 70. letech, patří Velké trápení mezi ty zdařilejší. Odehrává se v dětském domově a líčí osudy dospívající dívky, která se chystá prožít prázdniny s otcem. Avšak nadále hledá citové jistoty – od otce prchá k matce… Film, na jehož scénáři se měl podílet v té době zakázaný dramatik František Pavlíček, se docela naléhavě zabývá neblahým dopadem rozpadlé rodiny na dětskou psychiku.

Narušitel (Narušitel) 2019

Silný a napínavý příběh českého leteckého esa, jeho kamarádů i bezbřehou lásku k létání přináší do kin film Narušitel. Život armádních letců socialistického Československa naplňovaly opojné chvíle svobody v oblacích a přátelství na celý život, z velké části ho ale ničil dozor státní bezpečnosti a jejích udavačů. Čtveřice kamarádů a jejich letecký mentor spolu létají a slouží v armádě dvacet let. Pak se ale po dlouhé době začne rozmotávat smrt bývalého pilota RAF při pokusu o přelet na západ a hlavní hrdina nemá jiné východisko, než se ho pokusit napodobit. Jste narušitel, následujte mě,“ jsou slova, která sám často hlásí do vysílačky, když nutí k přistání ty, kdo se na západ za svobodou vydávají vzduchem v letadlech. Teď se o stejně zoufalý útěk musí pokusit i on.

Představení (Performance) 1970

Režijní debut Nicolase Roega začíná jako syrová gangsterka, aby se bez varování proměnil v extravagantní trip po hraně mezi realitou a fantazií, plný explicitního sexu, násilí a drog. To z něj, spolu s originální strukturou vyprávění a obsazením Micka Jaggera, udělalo jeden z nejdůležitějších filmů dekády.

Kateřina a její děti (Kateřina a její děti) 1970

Drsný a syrový příběh o nelehkém životě vesnické ženy a o smutných osudech jejích tří dcer… Do kin se film dostal až s pětiletým zpožděním. Existenciální a pesimistická témata se už tehdy nenosila a režisér Václav Gajer pak raději snaživě vyráběl pestrobarevné podívánky pro děti.

Sibel (Sibel) 2018

Pětadvacetiletá Sibel žije v odlehlé horské vesnici v Turecku poblíž Černého moře. Je němá, ale se svým okolím komunikuje prastarým pískaným jazykem. Když se ve vsi rozšíří zvěsti o vlku, jenž se toulá po okolí, Sibel vezme pušku, opustí otce a sestru a plná odhodlání vyrazí do lesů. Zde se setkává s mužem, který je podobným vyděděncem jako ona. Tento člověk, zraněný, vyhrožující a bezbranný, je první, kdo se na ni podívá zcela novým pohledem.

Kuso (Kuso) 2017

Na odvrácenou stranu diskotéky vás zveme s bizarním projektem plným léčivých análních humrů, mluvících krčních boláků dožadujících se orálního sexu či lesních monster pojídajících výkaly. Název Kuso znamená v japonštině sračka“, a snímek skutečně vypadá, jako kdyby ho natočil nadopovaný projímadlem – ale také viagrou. Soubor čtyř střídajících se dějových linek prokládaný monstrózními kolážovitými animacemi a nevkusně zpracovanými video spoty působí jako delirická noční můra, která klouže kupředu poháněná proudy mazlavých tělních tekutin. Psychedelickou přehlídku podmanivého hnusu ovšem ve skutečnosti režíroval elektronický hudebník , který podobnou, tvrdě vyšinutou poetiku vkládá i do svých videoklipů a ostatně i do hudby samotné. Kromě Flying Lotuse ve filmu navíc vystupuje frenetický hiphoper Busdriver, excentrická rapperka The Buttress nebo funková legedna , který tu dovádí své motto Free your mind and your ass will follow“ do skatologicky doslovných rozměrů. V soundtracku můžete kromě zmíněných performerů slyšet také Aphex Twina nebo japonského videoherního skaladtele .